Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na rovinu. O Faerských ostrovech vím to, že leží někde na severu, hodně tam fouká, prší a lidi jsou smutní a většinu času se tváří, jako by jim někdo umřel. Možná taky furt chodí v černých oblecích, asi kdyby na ně přišla smrt, tak aby mohli skočit hned do rakve. No, není to moc, uznávám. A většina těchto informací a dojmů navíc pochází z tvorby tamní kapely HAMFERĐ, která před osmi roky vypustila do světa znamenité zádumčivé épéčko „Vilst er síðsta fet“ a navázala na něj neméně znamenitou řadovkou „Evst“ o tři roky později.
Identita šestihlavého orchestru pro křtiny a pohřby je relativně jasně vymezená právě narozením a smrtí. HAMFERĐ střídají unikavé, křehké vybrnkávání a melodické popěvky inspirované faerským folklorem s těžkými vozbami kytar a funebrální houpavou rytmikou. Právě příchylnost k melancholickým severským tryznám je přibližuje plodné islandské scéně a dělá z nich faerské souputníky třeba takových SÓLSTAFIR.
Po několikaleté pauze se HAMFERĐ vrací s novým materiálem a na širých a větrem bičovaných planinách jejich hudby se změnilo stejně málo jako v klimatické situaci na rodném ostrově. Oproti debutu „Evst“ je novinka „Támsins likam“ v něčem asketičtější, zejména co se metalové složky týče. Kapela očesala svoje riffy o zbytečný mech a valí je na posluchače ve vší tíži a chladu.Možná se trochu vytratila pestrost, ale větší semknutost za tu oběť stojí.
HAMFERĐ používají funkční kontrast klidu a bouře, když náladu načrtnou jen jemným vybrnkáváním, vkusně zakomponovaným klavírem i smyčci a procítěnou vokální linkou, aby ji vzápětí rozmetali hromovou beznadějí. Tenhle recept funguje bezvadně v úvodní „Fylgisflog“, k dokonalosti ho nicméně vypiluje až singlovka „Frosthvarv“. Kombinace podchlazeného severského popu s umrlčí doomovou gradací zastihuje koráb mrtvých HAMFERĐ v životní (sic!) formě.
Tenhle ledový vrcholek alba se nicméně tyčí v sousedství neméně ponurých a působivých masivů. Umrlčími chorály nesená „Stygd“ sklání hlavu k zemi a šest stop pod ní, „Hon Syndrast“ umí nekompromisně kopnout do slabin death doomového oře a na moment zvýší obrátky. Deset minut závěrečného rekviem „Vápn í anda“ vstřikuje sérum smutku přímo do srdce a účelně kombinuje všechny polohy, které „Támsins likam“ nabízí, včetně působivé závěrečné repetice jednoho z výrazných motivů desky.
Zásadním průvodcem v téhle mši za utonulé námořníky (to mimochodem ve faerštině znamená název kapely) je hlas Jóna Aldará, důvěrně známého příznivcům old schoolových drtičů BARREN EARTH. Křehký tam, kde je třeba, zničující tam, kde se mraky shlukují nad horizontem. Jeden z nejpřesvědčivějších pěvců současné doomové scény dává ve své mateřštině průchod všemu negativnímu, co bublá ve spodních proudech duše, zároveň umí být zoufale naléhavý. Společně s jeho projevem dokáže kapela na „Támsins likam“ konejšit i tvrdě kopat.
Jasně, HAMFERĐ jedou prostě čisté a nijak inovativní řemeslo, kterému masivně dodává háčky i podmanivá faerština, která zní jako jazyk z hájemství bohyně Hel. „Támsins likam“ prostě potvrzuje status kapely, která po dvou deskách patří neoddiskutovatelně k žánrové špičce. Není nad to si tenhle balvan pevně uvázat kolem kotníku a nechat se strhnout do bezedných hlubin truchlení.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.